iDnes.cz: Člověk má ten jed pořád v hlavě, říká nakažený muž o životě s HIV

Petr Sobek je HIV pozitivní od roku 2004, v Domě světla pracuje jako asistent ředitele.| foto: Jiří Benák,iDNES.cz

Jak dlouho víte, že jste HIV pozitivní?
Od roku 2004, takže osmlet. Zjistil jsem to, když jsem onemocněl. Dostal jsem horečky, zánět dutiny ústní a takdále. Doktorka mě léčila antibiotiky, když nezabraly ani druhé, tak mě poslala na infekční oddělení a tam mi udělalitestna HIV. Šlo o takzvanou primoinfekci, kdy organismus na počátku infekce bojuje s virem, který se usidluje v těle a dělá tam neplechu. Tyto počáteční příznaky se ale objevují jen u 70 procent infikovaných, zbývajících 30 procent nemá žádné příznaky. Po odeznění primoinfekce následuje šest až devět let, kdy na soběčlověkvůbec nic nepozná. Až poté propuká nemoc AIDS.

Víte, jak jste se nakazil?
Ano, bylo to při nechráněném pohlavním styku. Já jsem té osobě poté, co jsem se o onemocnění dozvěděl, řekl, že jsem HIV pozitivní a on mi odpověděl: "Já taky".

Proč vám o tom neřekl dřív?
Nevím, jestli o tom tehdy věděl. Je to dávno a já už nad tím nepřemýšlím, protože to nemá význam. Mohl o tom vědět,nemuselo tom vědět. Byla to především moje chyba, že jsem svolil k sexu bez kondomu.

Co člověk prožívá v první chvíli, když mu lékař oznámí: Jste HIV pozitivní? A jak dlouho trvá, než se s tímto stavem smíří?
Je to hrozná chvíle. Vůbec si nepamatuji cestu z nemocnice domů poté, co mi doktorka oznámila, že jsem pozitivní. Prostě úplný výpadek. Do dnešního dne užívám antidepresiva. Dvoje, aby toho nebylo málo. Prostě pořád to člověk má v hlavě. Pořád má v podvědomí, že v sobě má jed, který je nevyléčitelný a že má smrtelnou nemoc.

Jakým způsobem se od tédoby změnil váš život?
Život se úplně otočil naruby. Já jsem vždy chodil rád do společnosti, rád jsem se bavil. Teď jsem úplně jiný, jsem spíš sám. Nerad mluvím, spíš poslouchám. Je to těžké, ale každý to vnímá jinak, jinak reaguje. U mě to ta psychika prostě nezvládla. Ze začátku jsem nevycházel vůbec z domu, byl jsem jen zavřený mezi čtyřma stěnama. Byl tam i pokus o sebevraždu. Teď už ven chodím, ale na uších musím mít sluchátka, zapnutou hudbu a s nikým se nebavím. Mně dělají dobře lidi kolem mě, že nejsem sám, ale komunikovat je problém.

Pocítil jste už změny na svém zdravotním stavu?
Zatím ne. Jen po té psychické stránce. Mám částečný invalidní důchod, protože psychicky jsem to opravdu nezvládnul.

Smířila se s vaší nemocírodina? Jak reagovala?
Byl to pro ně šok. Odjel jsem domů, protože mám rodinu na Moravě. Musel jsem jim vysvětlit, jak se věci mají, aby neměli strach, že třeba za pět let umřu. Takže jsem jim udělal přednášku. A teď ten vztah máme úplně výborný. Když si telefonujeme, tak vůbec nerozebíráme ten můj zdravotní stav.Maminkanebo sourozenci se mě jenom zeptají, jestli jsem v pořádku. Já odpovím, že jsem. A tím to pro nás skončilo, dál se bavíme o jiných věcech. Takže vzali to v pohodě, ale jsme si od té doby vzácnější.

Točí se váš život od té doby, co víte, že jste nakažený, jen kolem zdravotního stavu nebo si stanovujete různé životní cíle a sny, na kterých pracujete?
Já si nestanovuju žádné cíle, protože se se mnou může stát opravdu cokoli. Takže já neplánuju dlouhodobě dopředu. Samozřejmě mám svoje sny, které bych si rád splnil. Mám pracovní vize, kterých bych chtěl dosáhnout. Ale jsou to spíš takové krátkodobé záležitosti.

O svém stavu otevřeně mluví s médii a připravuje preventivní kampaně

Nová informační kampaň, které Petr Sobek propůjčil svoji tvář.

 

Jste asistentem ředitele tady v Domě světla, který poskytuje řadu služeb pro HIV pozitivní osoby i jejich blízké. Co je náplní vaší práce?
Podílím se jako odborný poradce při bezplatném anonymním testování. Mám na starosti náš nově vybudovaný přednáškový sál, takže mým úkolem je ten sál prodávat. Také se starám o preventivní informační kampaň Červená stužka, která je spojena s veřejnou sbírkou. Takže mám na starosti spoustu škol po celé republice a musím je obsílat našima stužkama, které potom žáci prodávají.

Není těžké mluvit o svém stavu s cizími lidmi?
Já už jsem se to naučil. Ze začátku bylo těžké, když přijelatelevizea já jsem řekl ano, jdu do toho, klidně tam dejte moje jméno. Ale první momenty před kamerou byly hrozné. Teď už mi to nedělá problémy. Můžu říct, že i rád před kameru stoupnu a řeknu pár slov, protože u nás ta prevence hodně chybí. Bohužel jsem zatím jediný člověk v republice, který otevřeně a do médií mluví o tom, že je HIV pozitivní.

Jak se na to dívají rodiče, že takto veřejně vystupujete? Jsou hrdí, že o tom dokážete takto mluvit?
Maminka je určitě ráda, že jsem našel tu odvahu. Na druhou stranu si samozřejmě říkají, co na to řeknou sousedi. Já vždycky říkám, co máš ze sousedů? Když maminka slavila šedesát let, tak jsem jel na oslavu a maminka říkala: "Prosimtě, hlavně se tam s nikým nebav o HIV." Tak jsem tam šel, o HIV jsem nemluvil. Potom si mě zavolala teta a říká: "Já jsem tě viděla v televizi!" A už to bylo. Během patnácti minut se celá místnost bavila o HIV, protože je to zajímalo, takže to bylo takové komické.

Je pro HIV pozitivního člověka obtížné najít si partnera?
Bohužel jsme v České republice. Tady k tomu HIV a AIDS lidé přeci jen přistupují trochu jinak než třeba na západě. Když někomu řeknu, že jsem HIV pozitivní, tak je to problém. Lidi mají vztah, předsudky a tak dále.

Setkal jste se někdy s nepříjemnými reakcemi okolí?
Ano, přes chat. Měl jsem totiž reportáž v televizi a v následnémonlinechatu byly opravdu nepříjemné a urážející otázky. I osobně se stane, že mi člověk ani nechce podat ruku. Jak říkám, jsme v Čechách.

Myslíte, že se informovanost lidí a přístup k HIV pozitivním lidem zlepšuje?
Určitě. Sice to jde strašně pomalu, ale zlepšuje se to. Pořád se o tom ale moc nemluví, stále je to tabu. Vytvořil jsem teď preventivní spot a plakát, které pokřtila národní manažerka boje proti AIDS Džamila Stehlíková. Ta zajišťuje distribuci k lékařům a lékárnám. Kampaň jsem vypustil také přes sociální sítě. Rád bych, aby se to dostalo třeba i na billboard nebo do MHD. Je vždy problém dostat informace do médií. O AIDS se mluví jen dvakrát do roka. Prvního prosince na Mezinárodní den boje proti AIDS a potom třetí neděli v květnu, kdy je vzpomínkový den na oběti AIDS.

Autor: Zdeňka Trachtová